Osvětim
Poslední sobotu v dubnu pořádala naše škola exkurzi do koncentračního a vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi. Vzdálenost mezi Šlapnicemi a Osvětimí jsme překonali přibližně za 4 hodiny. Na hranicích s Polskem v Českém Těšíně k nám přibyla paní průvodkyně Šťastná, která nás pak největším hřbitovem na světě provázela. Protože jsme do Osvětimi přijeli hodinu před plánovaným programem, využili jsme čas k návštěvě druhého tábora - Březinky (Birkenau). Tento se nachází nedaleko prvního základního tábora Osvětim (Auschwitz).
Když jsme vystoupili z autobusu, zmocnil se většiny z nás pocit úzkosti a šoku. Ptáte se proč? Dokážete si představit, že stojíte na místě, v jehož okolí bylo cíleně vyvražděno na 1,5 milionu nevinných lidí? Pocit hrůzy umocnila návštěva dvou dodnes zachovalých dřevěných domů - baráků. Viděli jsme, jak nedůstojné a pro nás nepředstavitelné byly podmínky vězňů pro vykonání základních hygienických potřeb i pro obyčejný spánek. Naprosto otřesné bylo, že do baráku, který byl nejprve zřizován pro 50 koní, dokázali nacisté vtěsnat tisíc lidí. Tuto skutečnost dokazovaly třípatrové dřevěné pryčny, které stály po stranách baráku. Na jednom patře postele o šířce asi dvou metrů spalo osm lidí. Už tento fakt ukazuje, s jakou nelidskostí bylo s vězni zacházeno.
Poté jsme navštívili věž, která byla zároveň vstupní branou do "pekla na zemi". Nebo myslíte, že mám tohle místo nazvat pouze místem smrti? Místem, kde byla smrt častější než sluneční paprsky? Když jsme vystoupili na pozorovatelnu, naskytl se nám pohled na celý tábor. Měli jsem možnost vidět jak stávající baráky, tak nespočet obdélníkových obrysů v trávě, na kterých původně stály ostatní podobné budovy. Pohledem jsme se nevyhnuli ani rampě s kolejemi, po kterých dennodenně přijížděly transporty z celé Evropy. Tady se prováděla selekce transportovaných mužů, žen a dětí, celých rodin. Dozorce, který prováděl třídění, ukazoval jen dva směry - buď k barákům, nebo k plynovým komorám. Těžko rozhodnout, co bylo pro vězně lepší. Teprve dnes se dozvídáme, jaké utrpení prožili ti, kteří byli určení pro otrocké práce a zplynováni o něco později.
Po prohlídce Březinky následovala návštěva prvního základního tábora Auschwitz. Už u vstupní brány s nápisem "Arbeit macht frei" (Práce osvobozuje či Prací ke svobodě) na nás začalo dýchat bezmezné zoufalství, hrůza, utrpení a všudypřítomná smrt. Postupně jsme začali procházet zděné baráky - tzv. bloky. V těchto blocích byly vystavené fotografie vězňů i mapy transportů Židů z celé Evropy. Dojemně působily obrázky, které malovali sami vězni nebo vězněné děti, naprosto šokující a hrůzostrašné byly pohledy na osobní věci usmrcených nevinných lidí. Hromady kufrů, bot dospělých, botičky dětí, kopa brýlí, protéz, kartáčů, misek, hrníčků. Asi nejhorší byl pohled na oblečky malých miminek a na dvě tuny lidských vlasů, které zůstaly jen zlomkem celého tehdejšího objemu. Také jsme mohli zhlédnout nádoby, ve kterých se nacházel vražedný cyklon B, a drsný byl pohled na fotografie dětí s maminkami, vyhladovělých lidí a na mrtvoly vychrtlých vězňů.
Až teď si uvědomuji, že by zde jako kontrast mohly viset i fotky těch lidských zrůd, které měly toto peklo na svědomí. Byli všichni potrestáni?
Poté jsme vstoupili do bloku číslo 11, tzv. bloku smrti. Vedle tohoto se nacházelo nádvoří, kde byly prováděny popravy odsouzených. V sousedství popraviště stála "nemocnice", v níž prováděl doktor Mengele svoje pokusy na těhotných ženách, nemocných dětech a dvojčatech. Myslím, že nikdo z nás nezapomene na pohled do kobek, malých místnůstek bez oken, kde vězni čekali na smrt. Ty nejmenší měly rozměr 90 x 90 cm a byly určeny pro rafinované trýznění - čtyři vězni zde za trest museli prostát noc. Mohli jsme také vidět kobku, kde byl vězněn Maxmilián Kolbe, polský kněz, který šel dobrovolně na smrt místo jednoho otce rodiny. Do této kobky umístil papež Jan Pavel II. obrovskou svíci, která zde stojí na památku dodnes.
Z tohoto bloku jsme se přesunuli na Apelplatz, kde se vězni shromažďovali, aby jim byly uděleny úkoly a práce na daný den. Zde také probíhaly exekuce a exemplární tresty za nekázeň. Jednou museli shromáždění vězni stát na mraze bez hnutí celých 19 hodin, protože se čekalo, až bude dopaden uprchlý vězeň.
Celá naše prohlídka vyhlazovacího tábora byla doplněna krátkým dokumentárním filmem o utrpení lidí v Osvětimi i Březince. Mohu říct, že takovou hrůzu jsem ještě nikdy neviděla - malé bezmocné umírající děti, pohledy do otevřených hromadných hrobů, mrtví z plynových komor… Přesto by se dalo říct, že nám tento film nastínil jen zlomek ze zvěrstva, které zde bylo pácháno.
Poslední naší zastávkou bylo krematorium a plynové komory. Myslím, že poslední zážitek nelze vyjádřit slovy. Paradoxem je, že vedle této spalovny, jen kousek z druhé strany ostnatých drátů, žil v krásné vile, pochopitelně zabavené původním polským majitelům, šéf celého tábora Rudolf Höss. Bydlel zde se svou rodinou jako starostlivý otec, jeho děti si hrály na zahradě s hračkami, měly chůvu, učitele, zahradníka. Do "práce" to měl jen kousek, ale měl vůbec lidskou duši?
V závěru celé exkurze jsme navštívili blok číslo 16, v němž je umístěna česká a slovenská expozice. Tady jsme si četli vzpomínky hrstky přeživších vězňů, seznamy jmen transportovaných lidí, prohlíželi si dobové fotografie. Během prohlídky táborů jsme si mohli všimnout, že celé jejich území je obehnáno nejméně dvěma řadami ostnatého drátu, který byl tehdy neustále pod napětím. Dozvěděli jsme se, že se o útěk pokusilo několik set lidí, ale pouze 144 se útěk zdařil. Ostatní byli zastřeleni nebo se uškvařili na drátech, kam skočili většinou ze zoufalství.
Celý den nás provázelo krásné počasí a o to neuvěřitelnější bylo dívat se na rozkvetlé stromy a představovat si, že i v takovém počasí, kdy svítilo slunce a přicházelo jaro, šly denně tisíce lidí na smrt. Šli a přitom na ně padaly bílé květy ze stromů…
Když jsme vystoupili z autobusu, zmocnil se většiny z nás pocit úzkosti a šoku. Ptáte se proč? Dokážete si představit, že stojíte na místě, v jehož okolí bylo cíleně vyvražděno na 1,5 milionu nevinných lidí? Pocit hrůzy umocnila návštěva dvou dodnes zachovalých dřevěných domů - baráků. Viděli jsme, jak nedůstojné a pro nás nepředstavitelné byly podmínky vězňů pro vykonání základních hygienických potřeb i pro obyčejný spánek. Naprosto otřesné bylo, že do baráku, který byl nejprve zřizován pro 50 koní, dokázali nacisté vtěsnat tisíc lidí. Tuto skutečnost dokazovaly třípatrové dřevěné pryčny, které stály po stranách baráku. Na jednom patře postele o šířce asi dvou metrů spalo osm lidí. Už tento fakt ukazuje, s jakou nelidskostí bylo s vězni zacházeno.
Poté jsme navštívili věž, která byla zároveň vstupní branou do "pekla na zemi". Nebo myslíte, že mám tohle místo nazvat pouze místem smrti? Místem, kde byla smrt častější než sluneční paprsky? Když jsme vystoupili na pozorovatelnu, naskytl se nám pohled na celý tábor. Měli jsem možnost vidět jak stávající baráky, tak nespočet obdélníkových obrysů v trávě, na kterých původně stály ostatní podobné budovy. Pohledem jsme se nevyhnuli ani rampě s kolejemi, po kterých dennodenně přijížděly transporty z celé Evropy. Tady se prováděla selekce transportovaných mužů, žen a dětí, celých rodin. Dozorce, který prováděl třídění, ukazoval jen dva směry - buď k barákům, nebo k plynovým komorám. Těžko rozhodnout, co bylo pro vězně lepší. Teprve dnes se dozvídáme, jaké utrpení prožili ti, kteří byli určení pro otrocké práce a zplynováni o něco později.
Po prohlídce Březinky následovala návštěva prvního základního tábora Auschwitz. Už u vstupní brány s nápisem "Arbeit macht frei" (Práce osvobozuje či Prací ke svobodě) na nás začalo dýchat bezmezné zoufalství, hrůza, utrpení a všudypřítomná smrt. Postupně jsme začali procházet zděné baráky - tzv. bloky. V těchto blocích byly vystavené fotografie vězňů i mapy transportů Židů z celé Evropy. Dojemně působily obrázky, které malovali sami vězni nebo vězněné děti, naprosto šokující a hrůzostrašné byly pohledy na osobní věci usmrcených nevinných lidí. Hromady kufrů, bot dospělých, botičky dětí, kopa brýlí, protéz, kartáčů, misek, hrníčků. Asi nejhorší byl pohled na oblečky malých miminek a na dvě tuny lidských vlasů, které zůstaly jen zlomkem celého tehdejšího objemu. Také jsme mohli zhlédnout nádoby, ve kterých se nacházel vražedný cyklon B, a drsný byl pohled na fotografie dětí s maminkami, vyhladovělých lidí a na mrtvoly vychrtlých vězňů.
Až teď si uvědomuji, že by zde jako kontrast mohly viset i fotky těch lidských zrůd, které měly toto peklo na svědomí. Byli všichni potrestáni?
Poté jsme vstoupili do bloku číslo 11, tzv. bloku smrti. Vedle tohoto se nacházelo nádvoří, kde byly prováděny popravy odsouzených. V sousedství popraviště stála "nemocnice", v níž prováděl doktor Mengele svoje pokusy na těhotných ženách, nemocných dětech a dvojčatech. Myslím, že nikdo z nás nezapomene na pohled do kobek, malých místnůstek bez oken, kde vězni čekali na smrt. Ty nejmenší měly rozměr 90 x 90 cm a byly určeny pro rafinované trýznění - čtyři vězni zde za trest museli prostát noc. Mohli jsme také vidět kobku, kde byl vězněn Maxmilián Kolbe, polský kněz, který šel dobrovolně na smrt místo jednoho otce rodiny. Do této kobky umístil papež Jan Pavel II. obrovskou svíci, která zde stojí na památku dodnes.
Z tohoto bloku jsme se přesunuli na Apelplatz, kde se vězni shromažďovali, aby jim byly uděleny úkoly a práce na daný den. Zde také probíhaly exekuce a exemplární tresty za nekázeň. Jednou museli shromáždění vězni stát na mraze bez hnutí celých 19 hodin, protože se čekalo, až bude dopaden uprchlý vězeň.
Celá naše prohlídka vyhlazovacího tábora byla doplněna krátkým dokumentárním filmem o utrpení lidí v Osvětimi i Březince. Mohu říct, že takovou hrůzu jsem ještě nikdy neviděla - malé bezmocné umírající děti, pohledy do otevřených hromadných hrobů, mrtví z plynových komor… Přesto by se dalo říct, že nám tento film nastínil jen zlomek ze zvěrstva, které zde bylo pácháno.
Poslední naší zastávkou bylo krematorium a plynové komory. Myslím, že poslední zážitek nelze vyjádřit slovy. Paradoxem je, že vedle této spalovny, jen kousek z druhé strany ostnatých drátů, žil v krásné vile, pochopitelně zabavené původním polským majitelům, šéf celého tábora Rudolf Höss. Bydlel zde se svou rodinou jako starostlivý otec, jeho děti si hrály na zahradě s hračkami, měly chůvu, učitele, zahradníka. Do "práce" to měl jen kousek, ale měl vůbec lidskou duši?
V závěru celé exkurze jsme navštívili blok číslo 16, v němž je umístěna česká a slovenská expozice. Tady jsme si četli vzpomínky hrstky přeživších vězňů, seznamy jmen transportovaných lidí, prohlíželi si dobové fotografie. Během prohlídky táborů jsme si mohli všimnout, že celé jejich území je obehnáno nejméně dvěma řadami ostnatého drátu, který byl tehdy neustále pod napětím. Dozvěděli jsme se, že se o útěk pokusilo několik set lidí, ale pouze 144 se útěk zdařil. Ostatní byli zastřeleni nebo se uškvařili na drátech, kam skočili většinou ze zoufalství.
Celý den nás provázelo krásné počasí a o to neuvěřitelnější bylo dívat se na rozkvetlé stromy a představovat si, že i v takovém počasí, kdy svítilo slunce a přicházelo jaro, šly denně tisíce lidí na smrt. Šli a přitom na ně padaly bílé květy ze stromů…
Renata Mazálková, sexta