Slovinsko 2008
V polovině května roku 2008 se studenti sexty vydali na zahraniční zájezd do Slovinska. Doprovázel je jejich třídní profesor Horák, paní profesorka Kokešová, slečna Andrea a sestra pana prof. Uríka.
Vyrazili jsme v pondělí těsně před půlnocí, vzhledem k této pozdní hodině většina lidí cestu prospala. Při jedné noční zastávce za Vídní se skupina odvážlivců se vydala hledat kešku a ostatní se houpali na houpačkách. Zbytek cesty uběhl rychle, do Mariboru jsme dorazili před šestou hodinou ranní a začala naše prohlídka. V tuto dobu zde byl ještě klid. Shlédli jsme spoustu památek, mezi ně patří např. univerzita, hrad, první vinotéka ve Slovinsku, nejstarší vinná réva na světě, nebo nádherný františkánský kostel. Poté jsme dostali rozchod, někteří šli odpočívat do kavárny, jiní se vydali na vyhlídkový kopec nad Maribor zvaný pyramida, samozřejmě že tam byla opět keška. Tvar tohoto kopce opravdu připomíná právě pyramidu. Po prohlídce města jsme zamířili do horských lázní Zreče, kde jsme si dopřávali relaxaci v termálních bazénech.
Odpoledne nás čekala prohlídka Lublaně, hlavního města Slovinska. Lublaň svým rázem i velikostí připomíná Brno, nejen že je zde podobná slovanská kultura, ale i co se velikostí týče. V Lublani žije asi 260 tisíc lidí. Prohlédli jsme si zde univerzitu, hlavní náměstí Kongresni trg, nebo radnici. Přímo v centru se nachází Plečnikovo trojmostí spojující břehy říčky Ljublanice, která protéka centrem. Právě jméno Jože Plečnika je spojeno s mnohými architektonickými památkami v Lublani, ale kupodivu i v Praze. Ve volném čase si někteří zašli na slovinskou pizzu, někdo se šel podívat na Lublaňský hrad, ze kterého je pěkný výhled na město a Savinjské Alpy tyčící se několik desítek kilometrů za městem. Asi v 7 hodin večer jsme dorazili na místo našeho ubytování na okraji Lublaně. Bylo to něco mezi hotelem a formulí 1. Po ubytování jsme se šli projít a něco nakoupit. Připadali jsme si úplně jako v některé z krajních částí Brna, většinou zde stály panelové domy z doby vlády komunizmu.
Ve středu byla v plánu prohlídka některých zajímavých míst Triglavského národní parku, který je jediným ve Slovinsku. Po bohaté snídani jsme vyrazili v 8 hodin směr severozápad. Naše první zastávka byla u vodopádu Savica. Stoupali jsme nahoru asi 15 minut. Cestou nás pobavila cedule s nápisem „otroci do 14 let vstup 1,20 euro“. U konce cesty se najednou objevil vysoký šumící vodopád. Podařilo se nám udělat skupinovou fotku a po nabažení pohledu na padající masu vody jsme se vydali zpět k autobusu. Další zastávka byla u jezera Bled s jediným skutečným ostrovem ve Slovinsku. Byla možnost si pronajmout loďku pro převoz na ostrov s kostelíkem, někteří odvážlivci si tam však doplavali, voda měla údajně 15°C. Ostatní trávili čas na břehu jezera s kačenkami útočícími na jejich svačiny. Následovala náročná cesta autobusem nespočetnými serpentinami až na průsmyk Vršič (1611m n. m.), k našemu překvapení zde byla sněhová pole a tak pokračovalo focení na sněhu s nádhernými horskými panoramaty Julských Alp. Cestou zpět jsme udělali zastávku u skokanských můstků v Planici, kde se nachází nejvyšší můstek v Evropě. Roku 2005 zde Nor Bjorn Einar Romoren doletěl neuvěřitelných 239 metrů. Asi polovina z nás podstoupila prudký a náročný výstup a vylezli jsme až nahoru. Vyzkoušeli jsme si jaké to je, sedět na odrazovém trámu. Pohled dolů je opravdu děsivý. V rychlosti jsme seběhli dolů, někteří to zkoušeli cestou jako skokani, to ale nedoporučujeme. Plni hezkých zážitků jsme se už těšili na čtvrtfinálový zápas české hokejové reprezentace proti Švédsku, který vysílal slovinský sportovní kanál. Bohužel to dopadlo, tak jak to dopadlo a tento večer mohli ostatní hosté hotelu v klidu spát.
Ve čtvrtek jsme zahájili den prohlídkou nádherné a obrovské vápencové jeskyně Postojna jama, kde jsme se svezli vláčkem, který nás přepravil do nitra jeskyně. Odpoledne jsme trávili na Slovinském pobřeží, v historickém městě Koper, v turistickém středisku Portorož, kde se někteří koupali v nepříliš čisté vodě, ostatní se procházeli po pobřeží, nebo relaxovali. Večer nás čekalo asi nejhezčí pobřežní městečko Piran, které se vyznačuje především labyrintem úzkých a nepřehledných uliček, ve kterém se člověk velmi snadno ztratí. Zašli jsme si restaurace a k večeři si dali místní speciality, nebo slovinskou pizzu, ale není v ní žádný rozdíl od vynikající italské pizzy, protože zdejší kultura je převážně italská a jsou zde všude dvojjazyčné názvy. Do hotelu jsme se vrátili okolo 21:30 a protože to byl náš poslední večer, tak jsme měli večerku prodlouženou do půlnoci. Každý se bavil jinak, někteří sledováním filmu, ostatní hraním různých her.
V pátek byl naplánovaný odjezd z hotelu na 9 hodin. Zamířili jsme do Chorvatska, na hranicích jsme se pochlubili celníkům svými pasy a pak už nám nezbývalo nic v cestě za našim cílem, tím byl národní park Plitvická jezera, proslavená svými azurově modrými jezery a křišťálově bílými vodopády. Podívali jsme se i do jeskyně kde se natáčel slavný indiánský film Vinnetou a poklad na stříbrném jezeře. Cestou z Plitvic jsme se mrkli do Raztoky, která se chlubí zachovanými vodními mlýny. Nyní už to bylo vše, co jsme měli vidět a tak jsme vyrazili autobusem na noční cestu přes Zagreb. Cestu nám krátilo sledování filmu Highlander. Na Chorvatsko-slovinských hranicích, čili vstupní bráně do Shengenského prostoru a tudíž i vyspělé Evropy, prohledávali celníci náš autobus, nejspíš hledali drogy a asijské běžence v našich batozích. Pokračovali jsme poněkud netradiční, ale ve skutečnosti nejkratší cestou přes maďarské Szobathely, Bratislavu a na české hranice.
Kolem 3. hodiny ráno jsme daklapali k šelce. Měli tam betálnó chálku, kteró nám dokonce prodali za éčka. Stálo to těžký love. Blížíme se ke štatlu a už nám zas fachčí ten betálné hantec.
Počasí se nám vyvedlo, bylo přesně jak zněla předpověď pro tuto oblast, neviděli jsme ani kapku deště a stále bylo na krátké triko a kraťasy.
Vyrazili jsme v pondělí těsně před půlnocí, vzhledem k této pozdní hodině většina lidí cestu prospala. Při jedné noční zastávce za Vídní se skupina odvážlivců se vydala hledat kešku a ostatní se houpali na houpačkách. Zbytek cesty uběhl rychle, do Mariboru jsme dorazili před šestou hodinou ranní a začala naše prohlídka. V tuto dobu zde byl ještě klid. Shlédli jsme spoustu památek, mezi ně patří např. univerzita, hrad, první vinotéka ve Slovinsku, nejstarší vinná réva na světě, nebo nádherný františkánský kostel. Poté jsme dostali rozchod, někteří šli odpočívat do kavárny, jiní se vydali na vyhlídkový kopec nad Maribor zvaný pyramida, samozřejmě že tam byla opět keška. Tvar tohoto kopce opravdu připomíná právě pyramidu. Po prohlídce města jsme zamířili do horských lázní Zreče, kde jsme si dopřávali relaxaci v termálních bazénech.
Odpoledne nás čekala prohlídka Lublaně, hlavního města Slovinska. Lublaň svým rázem i velikostí připomíná Brno, nejen že je zde podobná slovanská kultura, ale i co se velikostí týče. V Lublani žije asi 260 tisíc lidí. Prohlédli jsme si zde univerzitu, hlavní náměstí Kongresni trg, nebo radnici. Přímo v centru se nachází Plečnikovo trojmostí spojující břehy říčky Ljublanice, která protéka centrem. Právě jméno Jože Plečnika je spojeno s mnohými architektonickými památkami v Lublani, ale kupodivu i v Praze. Ve volném čase si někteří zašli na slovinskou pizzu, někdo se šel podívat na Lublaňský hrad, ze kterého je pěkný výhled na město a Savinjské Alpy tyčící se několik desítek kilometrů za městem. Asi v 7 hodin večer jsme dorazili na místo našeho ubytování na okraji Lublaně. Bylo to něco mezi hotelem a formulí 1. Po ubytování jsme se šli projít a něco nakoupit. Připadali jsme si úplně jako v některé z krajních částí Brna, většinou zde stály panelové domy z doby vlády komunizmu.
Ve středu byla v plánu prohlídka některých zajímavých míst Triglavského národní parku, který je jediným ve Slovinsku. Po bohaté snídani jsme vyrazili v 8 hodin směr severozápad. Naše první zastávka byla u vodopádu Savica. Stoupali jsme nahoru asi 15 minut. Cestou nás pobavila cedule s nápisem „otroci do 14 let vstup 1,20 euro“. U konce cesty se najednou objevil vysoký šumící vodopád. Podařilo se nám udělat skupinovou fotku a po nabažení pohledu na padající masu vody jsme se vydali zpět k autobusu. Další zastávka byla u jezera Bled s jediným skutečným ostrovem ve Slovinsku. Byla možnost si pronajmout loďku pro převoz na ostrov s kostelíkem, někteří odvážlivci si tam však doplavali, voda měla údajně 15°C. Ostatní trávili čas na břehu jezera s kačenkami útočícími na jejich svačiny. Následovala náročná cesta autobusem nespočetnými serpentinami až na průsmyk Vršič (1611m n. m.), k našemu překvapení zde byla sněhová pole a tak pokračovalo focení na sněhu s nádhernými horskými panoramaty Julských Alp. Cestou zpět jsme udělali zastávku u skokanských můstků v Planici, kde se nachází nejvyšší můstek v Evropě. Roku 2005 zde Nor Bjorn Einar Romoren doletěl neuvěřitelných 239 metrů. Asi polovina z nás podstoupila prudký a náročný výstup a vylezli jsme až nahoru. Vyzkoušeli jsme si jaké to je, sedět na odrazovém trámu. Pohled dolů je opravdu děsivý. V rychlosti jsme seběhli dolů, někteří to zkoušeli cestou jako skokani, to ale nedoporučujeme. Plni hezkých zážitků jsme se už těšili na čtvrtfinálový zápas české hokejové reprezentace proti Švédsku, který vysílal slovinský sportovní kanál. Bohužel to dopadlo, tak jak to dopadlo a tento večer mohli ostatní hosté hotelu v klidu spát.
Ve čtvrtek jsme zahájili den prohlídkou nádherné a obrovské vápencové jeskyně Postojna jama, kde jsme se svezli vláčkem, který nás přepravil do nitra jeskyně. Odpoledne jsme trávili na Slovinském pobřeží, v historickém městě Koper, v turistickém středisku Portorož, kde se někteří koupali v nepříliš čisté vodě, ostatní se procházeli po pobřeží, nebo relaxovali. Večer nás čekalo asi nejhezčí pobřežní městečko Piran, které se vyznačuje především labyrintem úzkých a nepřehledných uliček, ve kterém se člověk velmi snadno ztratí. Zašli jsme si restaurace a k večeři si dali místní speciality, nebo slovinskou pizzu, ale není v ní žádný rozdíl od vynikající italské pizzy, protože zdejší kultura je převážně italská a jsou zde všude dvojjazyčné názvy. Do hotelu jsme se vrátili okolo 21:30 a protože to byl náš poslední večer, tak jsme měli večerku prodlouženou do půlnoci. Každý se bavil jinak, někteří sledováním filmu, ostatní hraním různých her.
V pátek byl naplánovaný odjezd z hotelu na 9 hodin. Zamířili jsme do Chorvatska, na hranicích jsme se pochlubili celníkům svými pasy a pak už nám nezbývalo nic v cestě za našim cílem, tím byl národní park Plitvická jezera, proslavená svými azurově modrými jezery a křišťálově bílými vodopády. Podívali jsme se i do jeskyně kde se natáčel slavný indiánský film Vinnetou a poklad na stříbrném jezeře. Cestou z Plitvic jsme se mrkli do Raztoky, která se chlubí zachovanými vodními mlýny. Nyní už to bylo vše, co jsme měli vidět a tak jsme vyrazili autobusem na noční cestu přes Zagreb. Cestu nám krátilo sledování filmu Highlander. Na Chorvatsko-slovinských hranicích, čili vstupní bráně do Shengenského prostoru a tudíž i vyspělé Evropy, prohledávali celníci náš autobus, nejspíš hledali drogy a asijské běžence v našich batozích. Pokračovali jsme poněkud netradiční, ale ve skutečnosti nejkratší cestou přes maďarské Szobathely, Bratislavu a na české hranice.
Kolem 3. hodiny ráno jsme daklapali k šelce. Měli tam betálnó chálku, kteró nám dokonce prodali za éčka. Stálo to těžký love. Blížíme se ke štatlu a už nám zas fachčí ten betálné hantec.
Počasí se nám vyvedlo, bylo přesně jak zněla předpověď pro tuto oblast, neviděli jsme ani kapku deště a stále bylo na krátké triko a kraťasy.
Petr Neuwirth